Dámy       Pánové

Předsvatební večírek

 

Budiž móda - Dvacátá léta 20. století

Nastala doba velkých změn. Válka skončila, všichni se hnali za zábavou. Paříž zaplavily ženy v krepdešínových, sametových a taftových tubovitých, měkce přepásaných šatech, v délce do poloviny lýtek. Význačný francouzský fotograf té doby, baron de Meyer, je zachytil na řadě fotografií. Pravidla módní hry byla jiná. Když roku 1916 americký časopis Harper´s Bazaar otiskl obrázky prvních jednoduchých pouzdrovitých šatů bez kanýrů, volánů a s volně uvázanou šerpou kolem boků, vyvolal pozdvižení. Tyto šaty umožňovaly volnou chůzi a bylo možno je svléknout obratem ruky. Mimochodem, byl to model od Gabrielly Chanelové Dobové fotografie ukazují, že americké ženy až do konce války nosily sukně, jež dosahovaly až k zemi. Obnažovat kotník zůstávalo v těchto dramatických letech jen výsadou Pařížanek. Ty také překvapily zahraniční návštěvníky poválečné Francie rovnými plášti a šaty s mírně sníženým pasem.

Euforii jara 1919 však brzy vystřídalo zklamání. Básník Pierre Reverdy to komentoval slovy: „Společnost je obrovské spolčení lumpů, obstojíte v ní jen jako jeden z nich.“ Mecenášství vymřelo, podporu dostávalo jen to, co vynášelo. Majetek přecházel do jiných rukou. Noví zbohatlíci mluvili jiným jazykem – keťasové natahovali ruce. Máslo bylo v Paříži k mání jen na černém trhu, ceny rostly, metro jezdilo až do jedenácti hodin. Vlasatá bohéma opouštěla Monmartre a jeho strmé schody jakoby opřené o nebe, stěhovala se na protější břeh Seiny, do ateliérů na Montparnassu. V Londýně se stávkovalo a Vogue psal o ohromných daních a staré šlechtě, která je šťastná, že může žít na venkově. V New Yorku milionáři diskutovali o chudobincích, benzín byl na příděl a v ulicích žebrali váleční vysloužilci. Byla zavedena prohibice. Nezaměstnanost postihla dva a půl milionu lidí. Boháči chodili doma v kožiších, protože byl nedostatek uhlí.

Ženy začaly pěstovat a rozvíjet svou emancipaci, které se do jisté míry naučily v době války. Mnoho z nich ztratilo manžely. Aktuální stránky Vogue zaplňovaly články o tom, jak má vypadat výbava pro druhou svatbu. Ti, co vyvázli z palebního ohně, si již nehledali za společnici krotké mateřské stvoření v pevném kosticovém korzetu, ale dívku, která se dokáže prosadit. Plachost a roztomilost byla k uzoufání nudná. Dlouhá šíje a malá hlava se staly – prostřednictvím módní ilustrace – novým ideálem krásy, který evokovaly portréty malíře Amedea Modiglianiho, právě tak jako africké skulptury. Na módu měly vliv také kubistické objevy a z nich vyplývající snaha zpodobňovat ženské tělo v jednoduchém tvaru válce. Zde znovu rezonovalo africké umění, fascinace „primitivními“ světy a jejich kulturami. Vždyť zájem o ně projevovala již společnost 19. století a mnozí umělci na ně reagovali velmi citlivě. Nyní byl tento zájem ještě podnícen velkou „koloniální výstavou, která se konala roku 1922 v Marseille. Moderní ženu charakterizovala ptačí silueta s nakrátko ostříhanými vlasy as vyhublým chlapeckým tělem – žádná prsa, žádné vlasy. Lyžovala, hrála golf, řídila automobil, kouřila cigarety z dlouhé špičky. Přes den se náruživě vystavovala slunci, aby v noci svá opálená záda předváděla v tančírnách. Bledost působila směšně. Náhle chtěl každý vypadat tak, jako by se celý den lopotil v parnu na poli. K oslnění černou kulturou přispěli hudebníci a zpěváci a právě zrozený jazz. Slavný Original Dixieland Jazz Band koncertoval v londýnském Hammersmith Palais de Danse celých devět měsíců. Nové tance importované z Ameriky ovládly parket. Mezi tancem dívky popíjely koktejly s vyzývavými názvy, např. Between the Sheets (Mezi prostěradly), a neměly výčitky, když to s pitím přehnaly. Souvisel tento podivný vývoj v módě s válkou? Chtěly snad ženy převzít role svých milenců, manželů či bratrů, kteří padli? Neprovdaným ženám se už rozhodně pejorativně neříkalo „staré panny“, chovaly se stejně svobodně a nenuceně jako neženatí muži.

Díky stříbrnému plátnu a jeho hvězdám, jako byly Gloria Swansonová, Pola Negriová či Clara Bowová, oslovila pařížská inspirace široký okruh žen. Život se zrychlil. Němý film, plný stylizovaných gest a trhaných pohybů, vyžadoval kontrasty jak v líčení, tak v oblečení. Vše muselo být snadno čitelné, bez barev, černobílé. V těchto filmech vládla zcela jiná atmosféra než na divadelním jevišti. A to byl patrně důvod přehnaného líčení očí a rtů, bledosti tváří, ale i ústupu od živých, výrazných barev, neboť ty plátno nedokázalo zachytit. Do módy přišla béžová, odstíny hnědé, šedá, barva nevypálených cihel, nevýrazné barvy kamenů, ba dokonce i bláta. Není bez zajímavosti, že podobný přístup k chromatické paletě nalezneme ve 20. století až v letech devadesátých.

Probleskla-li někde barva živější, tak jen v odstínech modré, oranžové, třešňově červené a nefritově zelené. Oč byla tato dekáda v barvách zdrženlivější než předchozí fauvistické období, o to více se o barvách diskutovalo. Vzniklo nové zaměstnání – poradce v záležitosti barev. Podle povahy nositelky určoval, jaká barva jí bude slušet. Zelená byla spojována s ženami nervózními, modrá byla vhodná pro melancholičky, oranžová pro dámy žárlivé apod.

Nejen nové umělecké nazírání však silně zapůsobilo na módu. Na podobu dámských večerních toalet měl například vliv objev desítek úchvatných artefaktů skrytých po tisíciletí v Tutanchamonově hrobce v Údolí králů (1922). Drapované, nadýchané materiály, tisky a šperky s motivy skarabea, Kleopatry a pyramid, mikádové účesy – to vše souviselo s egyptskými vlivy.

Dámy       Pánové

MÁCHALOVÁ, Jana. Budiž móda: průvodce dějinami módy 20. století. Vyd. 1. Praha: Brána, 2012, 276 s. ISBN 978-80-7243-608-8.

Další inspiraci najdete také ve filmu The Great Gatsby (Velký Gatsby)